Možná někteří nevíte, ale Praha 14 pořádá akce, na kterých se alespoň někdo z dospělých tváří, že ho zajímá, co si myslí děti našeho věku (asi jsem teď urazil většinu mých vrstevníků, ale vážně, jsme pořád děti země a našich rodičů). No, a jedné takové akce jsem dostal šanci s Lucku Daňkovou. Asi vám napověděl název že se jednalo o simulační hru o komunální politice (tak schválně, kdo si myslí, že jsem teď napsal sprostý slovo). No, nechám těch komedií kolem a něco vám k tomu povím. Celej ten název v sobě skrývá dvoudenní kurz politologie, jako ze ZSV (chcete-li občance). Až na to, že tohle je taková občanka v praxi. První den byl taková teorie, trošku sušší ale i tak pořád stravitelná. Celé se to točilo kolem komunální politiky, tzn : té na nejnižší (ale na velmi důležité) úrovni. Učili nás, co a jak máme dělat, jestli chceme něco změnit. Také se na nás přišel mrknout jeden sympaťák z projektu Stop Zevling, kterej měl výbornou prezentaci o tom, jak se dělá takový projekt. A tak měl výbornou rapovou gestikulaci. No, k prvnímu dni asi vše… Ne, málem bych zapomněl, že jsme se zúčastnili skutečného, a skutečně ( nebo spíš ne) záživného jednání zastupitelstva Prahy 14. Ano, vždycky jsem chtěl slyšet, jak se úředníci hádají kvůli klimatizaci na úřadě (tím nechci zchodit důležitost jednání). Další den byl ale o několik levelů výš! Dostali jsme totiž za úkol po skupinách zalžit svou vlastní politickou stranu, a vymyslet návrh plus interpelaci (dotaz na Radu Prahy 14). Ale ne jen tak imaginárně, museli jsme se držet hezky reality. Nějak jsem se do toho zabral, až mě to pohltilo a skutečně jsem si začal myslet, že jsem politik. A odpoledne přišla zkouška : zasedání rady fiktivní  Prahy 14, tvořené námi – 20 dětmi a dvěmi skutečnými zastupiteli plus starostou. Během něhož jsme měli přednést a obhájit své návrhy. Ale pozor, žádná dětská hra, všechno hezky z ostra a reálně, před veřejností. A tak jsem zjistil, že jaká je politika těžká a složitá věc, a taky to, že mě baví.

Díky moc