Je brzo ráno, asi tak kolem 5:50. Normálně bych takhle brzo nevstával, ale tady, ve Finale Ligure, je pro mě všechno jinak. Vylézám ze stanu. Oproti včerejšku je docela dost zima, mohlo by být tak kolem 10°, ale to pro mě a mého spolulezce nehraje roli.

Jako každé ráno jdu k autu, vyndám vařič a začínám vařit čaj. Za těch 5 dní co už tu jsme, se z toho stala taková ranní rutina. Koukám na temný obzor a přemýšlím, za jak dlouho vyjde slunce, na kterém se budu moci ohřát.

„Tak jdeme?“ ptá se Kuba potom, co čaj nalil do termosky. Neodpovídám, jen přikývnu, vezmu batoh z auta a vyrážíme na cestu.

Jako každý den po cestě potkáme několik jiných lezců. Prohodíme pár slov o tom, co se lezlo a co se bude lézt a potom jdeme v tichosti dál.

Konečně jsme tady, vstupní brána do jedné z nejhezčích lezeckých oblastí na světě.

Konečně vylézá slunce. Zastavujeme, sedáme na zem a začínáme snídat. No snídat je asi silné slovo pro dvě müsli tyčinky a tři loky čaje.

Neztrácíme čas a hledáme v průvodci něco na rozlez a o pár chvil později už stojím pod stěnou, navazuji se, lezu.

Cesta je lehká, na rozlez téměř ideální. Ze začátku pár lišt, hrana, dírka na dva prsty. Teď už jen vyhodit patu k ruce. Pohoda nejtěžší krok za mnou. Dolez je ještě o trochu lehčí než nález. Dvě boule, madlo, madlo. A jsem nahoře. Na to že to bylo dvacet metrů se mi to zdálo docela krátký.

Nechávám se spustit dolu, odvážu se a začínám jistit Kubu, který sice má menší problém v klíčovém kroku, ale cestu nakonec taky zvládá.

Sbíráme vybavení a vydáváme se vstříc další cestě.

Zjevuje se před námi úžasná stěna, ze které už na první pohled cítím něco speciálního. V tu chvíli jsem ještě netušil, že v ní strávím další tři dny.

Vidím borháky, koukám, jak by se to dalo slézt a nacházím tam docela optimální cestu. V průvodci píšou dvacet tři metrů. To je dobře, lano vystačí.

Jsem zase ve stěně. Naštěstí jsem si předtím přes cestu slanil, nacvakal si pressa a prohlédl chyty. Jde to ztuha už na pátém metru, z backhandové lišty o

velikosti tak dvou centimetrů do další backhandové lišty, která bude mít tak jedna a půl. Řvu vypětím a dostávám se dál. Zvuk se rozléhá po okolí. Konečně madlo. Vyklepat namágovat a hurá dál. Dostávám se k pátému pressu. Cvakám, vyklepávám. Na to že je to tak třicetistupňovej převis, tak je to docela pohoda. Směju se, prej osum mínus, no to určitě. Pravou rukou jdu do luxusní boule a vyhazuji se přes ní nad převis. Tak jo ty chyty tady nejsou úplně ideální, ale ta boule jako noha je skvělá. Jsem tak ve dvou třetinách celé cesty. Jo tady je ten skok za hranu, díky bohu, že jsem si označil kde za hranou je ta lišta. Moc dobře vím, že lišta je sotva na konečky prstů, ale i tak jdu do tohohle skokového kroku celkem optimisticky. Skáču, chytám lištu, ale ta mi prostě nepodrží, a tak padám. Jeden metr, druhý, pátý, osmí, teprve teď cítím tah lana a následné spuštění.

Teď zkouší cestu Kuba, ale už v backhandech říká, že na to kašle, a že nechápe, jak jsem se tam dostal.

Je třetí den od chvíle co jsem tu cestu poprvé zkusil. Je to dnešní druhý pokus a já opět stojím před tím osudovým krokem. Ale něco je jinak. Skáču a cítím, jak se mi lišta zarývá do konečků prstů. Drží. Dere se země zvuk podobný hřmění kamenné laviny, který se rozléhá všude po okolí. Zespoda slyším hlasité podporování. Jo, dneska to konečně padne.

Nemám moc času, teď musím rychle nahodit nohy a co nejdřív se dostat do nějakého madla, ale po asi čtyřech metrech zjišťuji, že do konce cesty už asi žádný nepotkám. Spletl jsem se. Madlo je přímo pod závěrečnou stropní částí. Snažím se vyklepat, ale to nepomáhá. Rozhodnutí je jasné lézt dál.

Totální strop, téměř většinu drží mé ruce. V tuhle chvíli si pomáhám řevem každý krok. Jsem skoro na konci. Měl bych si cvaknout jištění, ale na to v tuhle chvíli není čas. Rozhoduji se to risknout a lézt dál. Následuje nátah za hranu a teď už jenom cvaknou poslední karabinu. Lano se vzpírá, ale touha po úspěšném dolezu, je větší než vyčerpání.

Spouštím se dolů a koukám na své ruce. Bříška levé ruky, ta do které jsem skákal, jsou prodřená do krve, ale když si tak ohlížím zpátky. Tak to stálo za to a šel bych do toho znovu. Dole mě nějací cizí lezci plácají po zádech se slovy „good job“.

Pod skálou sedím ještě dalších dvacet minut. Průběžně si uvědomuji, že jsem to vlastně dokázal. Pocit radosti se mi rozlívá po těle.

Bereme věci a plahočíme se zpět do kempu. Zítra je před námi poslední den a já silně uvažuji o tom, že si dám pauzu u moře.

Běhoš