Ve středu 29. ledna proběhl na naší škole den otevřených dveří. Tedy jmenovalo se to tak. Ne že bychom před lidmi něco schovávali, to vůbec ne, ale problém byl již v samotných dveřích. Ano ty nové designové dveře, které byly instalovány během rekonstrukce. Ty už měli naštěstí „podomácku“ přidanou kliku, která vůbec do dveří nezapadá a ani se s ní dveře moc pohodlně neotvírají, ale alespoň, že už tam je. Neopakuje se tedy situace, kdy jsme se nemohli dostat ze školy ven. Asi deset minut před plánovaným otevřením nás napadlo, že bychom dveře zamknuli tak, aby se nemohli zavřít. Jenže nikdo z profesorů klíče od dveří nemá. A protože jsou dveře z plného těžkého skla, nemohli jsme použít ani dřevěnou zarážku. Hned první návštěvník přišel ke dveřím a začal s nimi lomcovat tak, že škola málem spadla. My už vybíhali ke dveřím je otevřít. Ale než jsme doběhli, stačil pán přejít k druhým a zcela logicky zkoušel ještě větší silou ty druhé, které nebyly otevřené nikdy. Situace si žádala řešení. Vznikla služba, která dveře otvírala. Bylo těžké vybrat správný okamžik. Když se dveře otevřely moc brzo, rodiče budoucích studentů donutilo vlastní svědomí ke dveřím běžet, aby se moc nevětralo. I přes tento detail se však návštěvníkům na naší škole hned na první pohled líbilo.

„Vítejte na naší škole. Nejprve bychom vás rádi po škole provedli, pak vám řekneme informace o studiu a přijímacím řízení. Nakonec si zde budete moci převzít letáky.“ Tak zněla často první věta. Hned zprvu jsme šli do naší kmenové třídy (6. B), kde byl připraven pro demonstraci i dataprojektor.  „Takto vypadá typická třída“ dodali jsme. Lidi překvapil nový nábytek, čistota i barevnost tříd a chodeb. „Hned naproti je relaxační prostor, kterému často přezdíváme Král Artuš. Je zde i Wi-Fi internet.“ A někteří už měli jasno, kam jejich děti půjdou. Tím jsme v dolním patře skončili, ale často zaujala i učebna výtvarné výchovy. V mezičase cestou do schodů jsme poukazovali na výhody, jako třeba hodiny her, gladiátorské hry i zájezdy do zahraničí. V prvním patře jsme mířili do knihovny. Tam zaujal i Detašák. „V informatice máme teď zcela nové počítače s Windows 7 a plnou verzí MS Office 2013“ chlubil jsem se vždy. Hodně rodičů to zaujalo a někteří i volali známým, kteří po prohlídce Počernic řekli, že na Černý Most raději už nepůjdou. „Přijeď jsem tady je to jak z jinýho světa“ znělo. A hned třetí patro. Další počítačová místnost a chemická laboratoř, která šla nejlépe poznat čichem.

Upřímně řečeno lidé, často přicházející z hlavní budovy v Počernicích, byli nadšeni. A to nejen v porovnání s Chodovickou, ale i s ostatními gymnázii. Je pravda, že laťka nastavená hlavní budovou byla nízká. Jestli vůbec nějaká byla. Lidi byli přímo otráveni. „Na Chodovické jsme vstoupili a hned jsme viděli hnusné šatny obklopené špinavými koberci, na zemi byl prach nástěnky všechny hnědé koberce. Vrchol byl, že před náma zamkli některé třídy, do kterých nás ani nepustili“. Jiný člověk poznamenal: „Moje dítě se na tuto školu určitě bude hlásit. Detaško na Černém mostě je nádherný, ale Počernice nikdy. Vypadají depresivně.“ Byť se s těmito názory neztotožňujeme, je to názor lidí po tom, co si prošli obě budovy.

Co se týká organizace, byli jsme rozděleni na dvojice. Podle harmonogramu jsme byli rozděleni na jednotlivé časy. Jen občas se stalo, že se dvojice musely dělit, protože se najednou sešlo více lidí. Stálá dvojice byla i u vstupu, kde byly připraveny letáky jak o škole, tak i o SCIO testech.

Celkově si myslím, že se nám den otevřených dveří povedl. Většina lidí byla nadchnuta. Těžší bylo „želhlit“ problémy Počernic, ale i to se nám často dařilo. Svědčí o tom i návštěvní kniha.